Nechat rodinu se psem, kamarády s nadhledem a všechno notoricky známé s dlouhou minulostí doma a začít s dvacetikilovým báglem nový život na druhém konci světa je pro někoho myšlenka zcela nepředstavitelná. Já jsem se pro tento scénář rozhodl a následné řádky Ti trochu přiblíží, co se mi honilo hlavou na samém počátku, včetně toho, co pak následovalo.Pozn. aut.: Pokud nechceš záhy skončit 15 200 km od domova, přečti si raději třeba oběžník místního zastupitelstva:-)
Pokud pominu nepodstatné okolnosti sahající do dávné minulosti mojí existence, tak mohu otevřene říci, že na počátku byla pouze jen myšlenka. Vše mohlo skončit u ní a nekonečného snění, jaké by to bylo kdyby... Trochu málo, nemyslíš?
Během studijního pobytu v norském Oslu (leden-červen, resp. září 2006) měl clověk kromě spousty jiných více či méně studentských aktivit možnost bloumat nepopsatelně uklidňující norskou přírodou. Toho času jsem byl v posledním semestru na VŠE, přede mnou jen pár předmětů, diplomka a závěrečné státnice. Těžko se v této konstelaci okolností ubránit neodbytné otázce “Co dál po škole?” Možností bylo nespočet, včetně velmi zajímavých pracovních nabídek, ale možná díky tehdy právě probíhajícímu zahraničnímu dobrodružstvi, mi myšlenka něčeho obdobného připadala stále přitažlivější. Studium v zahraničí mě vždycky lákalo, život na studentské koleji jsem taky do této doby neměl možnost poznat, o delším odloučení od rodiny, přátel a všeho důvěrně prověřeného časem ani nemluvě. Popravdě jsem neměl tušení, jestli mi tato životní změna bude vyhovovat, jestli to všechno ustojím, zkrátka jestli jsem si neukrojil moc velký krajíc.
Čím déle jsem se rozkoukával a pomalu zžíval s mnoha rozdíly, začal jsem si uvědomovat, že mi všechno tenkrát nové a jiné neskutečně sedí. Nepochybně k tomu velkou měrou přispěla i země samotná- Norsko je skvost přirody, s vysokou životní úrovní a, řekněme, relativní otevřenosti vůči cizincům. Nakonec jsem si tedy svůj "ryze" studijní pobyt prodloužil o měsíc cestování a následně i o další tři pracovně-rekreačni měsíce přes léto. To, že musím po škole zas někam odjet, bylo nad slunce jasné. Jen jsem zvažoval destinaci. Norsko pro mě byla více než reálná alternativa, ale vzhledem k relativní blízkosti zvitězila země na druhém konci světa. Překvapivě však ne Austrálie, ale Nový Zéland. Důvodů více než spousta, kdo viděl nějaké fotky nebo něco málo z trilogie Pána Prstenů mi da jistě za pravdu.
V dnešní době je po formální stránce poměrně jednoduché vycestovat na NZ ať již pracovně či studijně. Working Holiday Scheme nabízí legálni pracovní uplatnění jen s několika omezeními. Charakter prací převážně sezónní (sklizeň ovoce, práce na farmách a turistickém ruchu) by se mohl zdát pro čerstvého absolventa VŠ plného ambicí poněkud neodpovidající, ale za to všechno s tím spojené mi to nepřišlo jako nepřekonatelná obět. Vlastně jsem byl už docela rozhodnutý a pomalu si sháněl informace a začínal plánovat odjezd na NZ léto (po státnicich v lednu 2007).
Do toho (říjen 2006) jsem narazil ve škole na možnost zahraničních manažerských stáži přes studentskou organizaci AIESEC (nevýdělečné uskupení studentů při univerzitách po celém světě). Ne, vůbec ne, nebral jsem to jako svou životní šanci, ale spíše jsem si chtěl zkusit, jestli na to mám se tam dostat. Jazykové testy a jednodenní assessment center mi nepřišly jako nepředstavitelná časová investice, takže jsem do toho šel.
Přeskočím-li skromně detaily, jak jsem byl neodolatelně skvělej:-), nakonec jsem uspěl a po úvodním školícím semináři a konferenci jsme již všichni čerstvě přijatí (celkem asi 25) měli přístup do datábaze stáží nabízených firmami po celém světě. V ten okamžik mi to přislo jako skvělá příležitost spojit si svůj cestovatelský sen se zvýšením kvalifikace formou práce v zahraničí firmě, současně jsem však měl v záloze svůj původní cestovatelský plán. Nabídka praxí více než pestrá, hodně záleží na oboru a charakteru práce, ale obecně lze říci, že převládaly praxe v indických firmách, které byly pro některé z nás brzy příslovečným postrachem:-). Já jsem pochopitelně zaměřil svou pozornost od prvních dnů na NZ. Byl jsem nenápadně, o to však více upřímně, upozorněn, že praxi v pacifické oblasti je méně než málo, a že možná budu muset ze svých regionálních preferencí slevit. Moc jsem na to nedbal, spíše pro mě o to větší výzva, inspirován několika zahraničními publikacemi jsem sesmolil pořádný CV, které "prodává", pár motivačních dopisů, které nekončí hned v koši, a začal hledat kontakty na spravné lidi, posílat maily a prostě se všemožně nabízet. Po několikerém ujištění, že se žádná stáž na NZ nekoná, a že ani nejbližší budoucnost tomu není nakloněna, jsem tedy přesunul svůj objekt zájmu s lehkou hořkostí:-) kousek vedle- na Austrálii.
Následovalo tedy opět bombardování emailových schránek nic netušících Australanů ve dvoutýdenních intervalech. Pokud se něco přeci jen našlo, byl to buď nějaký nezáživný vládní program nebo vzdělávací stáž. Čas postoupil, Vánoce se blížily a já jsem se jen těžko začínal smiřovat s tím, že ani zde není situace zrovna růžová, ba co víc, že se tedy nakonec pravděpodobně rozhodnu pro nějakou bližší destinaci. Vzdát se stáže jako takové v této fázi na úkor NZ už jsem nezvažoval. Byla to současně výzva, kterou jsem si nechtěl nechat ujít, ať už by byla kdekoli. Proto jsem se více zaměřil na svůj obor (marketingová komunikace, reklama) a vstoupil v jednání s několika firmami. Po všech stránkách nejzajímavější byla pro mě dlouho nabídka na stáž v marketingovém oddělení Siemensu v Mnichově. I když se výberové řízení vyvíjelo velmi slibně v můj prospěch, celý proces byl na můj vkus trochu zdlouhavý (od prvního kontaktu po 7 týdnech stále nebylo učiněno konečné rozhodnutí). V posledni fázi jsem již věděl, že jsem jako kandidát zůstal poslední a jen se očekával formální interview s marketingovou manažerkou ze Siemensu.
Naštěstí však marně, protože právě na konci ledna 2007 jsem obdržel email z Austrálie, že v Adelaide právě probíhá výběrové řízení na stáž, která by mohla být pro mě zajímavá. Prostudoval jsem si podrobnosti a v zápětí kontaktoval Simona (student z University of Adelaide, který se podílel na výběrovém řízení, později mi pomáhal s vyřízením víz, a u kterého jsem v začátcích v Adelaide bydlel).
Věci nabraly rychlý spád- několik emailů k vyjasnění detailů, telefonní interview s mou nynější šéfkou a týdenní čekání na definitivní ortel managementu. Pondělní ráno, 19.2.2007, byl jsem zrovna na cestě do práce, když mi přišla na mobil přeposílka emailu, že jsem byl vybrán, a že všechny formality už jsou na cestě. To, že se k mému příjemnému překvapení se mnou počítá, na místo diskutovaných "6 měsíců a pak se uvidí" rovnou na rok a půl, byla jen třešnička na dortu.
A tak se na počátku jen velký sen o dobrodružství na jižní polokouli se začínal krůček po krůčku plnit a já si začínal s odstupem času stále více uvědomovat, co se mi za těch několik měsíců hledání podařilo. A v duchu zadostiučinění, že jsem ten boj o oceánii nevzdal, jsem plný očekávání spřádal své předodletové plány...
